HISTORIE

Historie pěstování kaktusů u nás

První kaktusy byly do Evropy dovezeny už v polovině 16. století. Tehdy ovšem nebyla ani řeč o cílevědomém pěstování. Jednalo se spíše o ukázku kuriozit a také snad i o využití pro alchymii na dvoře císaře Rudolfa II.

První sbírky v botanických i soukromých zahradách v Evropě vznikaly někdy v 18. století, u nás jsme však zaznamenali první zájem o tuto skupinu rostlin až začátkem 19. století. Přispěli k tomu zejména naši botanici a cestovatelé, Tadeáš Haenke (*1761) a Benedikt Roezl. (*1824). té době vzrůstal zájem o americkou kaktusovou flóru, především díky botanickým spisům i díky časopiseckým informacím. První zárodky sbírek však začaly vznikat asi v polovině 19 století, zejména v pražských šlechtických zahradách. Záhy na to se začaly přidávat i sbírky zámožnějších měšťanů. Jednu z nejznámějších sbírek si opatřil pražský měšťan František Seitz. Zajímavé je, že neobsahovala jen rostliny dovezené, ale i rostliny vypěstované ze semen. Semena tehdy do Evropy zasílal již zmíněný Benedikt Roezl. Bližší informace o sbírce se nedochovaly, ale na svou dobu byla zřejmě impozantní a v Evropě zřejmě největší. Tomu nasvědčoval i Seitzem vydaný katalog (rok 1870), který obsahoval soupis devíti set druhů kaktusů. Seitz také vydal první naučnou brožurku „Kaktusy, sukulenty a jejich pěstění“.

 

Nejvýraznější postavou českého kaktusářství se stal Alberto Vojtěch Frič, kterého právě kaktusy v jeho 19 letech přiměly k cestě do Jižní Ameriky, kde s přestávkami prožil celých 12 let. Přesto, že jeho zájem postupně přerostl v zájem o studium indiánských kultur, o kaktusy se nikdy zajímat nepřestal. Obrovským impulsem pro rozvoj kaktusářství u nás byla Fričova cesta do Mexika a severního Texasu v roce 1923. Odtud se vrátil s neuvěřitelným sběrem 50 tisíc exemplářů kaktusů, z nichž velká část zmrzla, když zásilku pozastavili celníci v Děčíně – Podmoklech. Jeho další cesta v roce 1926 vedla opět do jižní Ameriky, kde systematicky botanizoval, sbíral a odkud psal do našich časopisů o svých cestovatelských zážitcích.
Alberto Vojtěch Frič po návratu z jižní Ameriky pečlivě třídil své nálezy a věnoval se pěstování i křížení. Na svých cestách nalezl mimo jiné i mnoho nových druhů kaktusů, které popsal. Jeho nejslavnějším nálezem je vzácná Obregonia denegrii z rovinatých nížin mexického státu Tamaulipas. Neméně slavným nálezem bylo i znovuobjevení Astrophytum asterias. Tato zpráva vyvolala mezi kaktusáři obrovské nadšení a znovuobjevený druh se stal zřejmě nejvyhledávanějším kaktusem tehdejší doby.

Za počátek „lidového“ kaktusářství u nás je zřejmě možné pokládat rok 1897, kdy na zahradnické výstavě na Žofínském ostrově vystavoval své kaktusy pražský zahradník Antonín Záruba. Jeho sbírka patřila k těm největším v Rakousku-Uhersku a později byla přirozeně obohacována množstvím nových Fričových nálezů.

Jako velký propagátor kaktusů se proslavil i pardubický zahradník Oskar Smrž. V roce 1929 vydal knížku, která pak byla označována poněkud s nadsázkou jako kaktusářská bible. Kniha o kaktusech a jiných sukulentech vyšla v chrudimském nakladatelství zahradního architekta Josefa Vaňka.

Ve dvacátých letech dvacátého století už existovala Německá společnost pěstitelů kaktusů. U nás v roce 1922 zakládá samostatnou kaktusářskou organizaci akademický malíř Jaromír Seidl. Zakládajícími členy byli vesměs kaktusáři z Prahy, později se přidávali další, z ostatních měst v Čechách. V roce 1925 vychází několik prvních sešitů časopisu Kaktusářské listy. Pražská iniciativa inspirovala také aktivní pěstitele kaktusů v Brně a v roce 1924 byl založen brněnský klub pojmenovaný „Astrophytum“. Spolupráce mezi pražským a brněnským klubem nebylo příliš mnoho a trochu legrační řevnivost mezi těmito dvěma spolky se projevovala až do začátku druhé války.

Po válce byl ustaven Svaz českých kaktusářů, který také započal s vydáváním časopisu Kaktusářské listy. Vydávání bylo péčí tehdejšího režimu v roce 1952 zastaveno a svaz kaktusářů byl násilně začleněn do Českého zahrádkářského svazu. Pod hlavičkou této organizace pracovaly kluby, které díky aktivitě libereckých kaktusářů, v době politického oteplení v roce 1965, začaly opět vydávat vlastní časopis Kaktusy. V té době u nás bylo evidováno kolem 8 000 kaktusářů. Jen v pražském klubu, který vydával vlastní, velmi oblíbený občasník pod názvem Aztekia, bylo tehdy evidováno asi tisíc kaktusářů. Dá se říci, že v té době naše republika dosáhla rekordního počtu pěstitelů kaktusů na světě, a to přepočteno jak na počet obyvatel na 1 km2, tak i na počet obyvatelstva celkem. Tento stav rozhodně stál za sociologický rozbor, který se bohužel nikdy nerealizoval. Můžeme jen odhadovat, co vedlo k tomuto jevu právě u nás, v maličké zemi uprostřed Evropy. Bylo to snad tím, že lidé z nedostatku možností provozování jiných (zejména výdělečných) aktivit se více snažili smysluplně využívat svůj volný čas? Bylo to díky osobnosti A. V. Friče a díky osobnostem dalších propagátorů, kteří na jeho dílo navazovali? Bylo to tím, že provozování kaktusářské záliby je činností relativně lacinou? Nejblíže pravdě budeme asi při kombinaci výše uvedeného. Rozhodně jsme se však prostřednictvím množství erudovaných pěstitelů vyhoupli na samotný vrchol v Evropě. Naši kaktusáři zvládli ty nejnáročnější pěstitelské techniky. Dokázali dopěstovat do květu i ty nejobtížnější druhy. Není divu. V době, kdy se do pěstíren v západní Evropě dovážely tisíce divokých rostlin z Jižní i Severní Ameriky, my jsme byli odkázáni na velmi omezené zdroje přebytků rostlin ze soukromých sbírek či semen z několika mála klubových nabídek. Ve stejné době, kdy si německý kaktusář za pár marek kupoval divoké exempláře, našinec se k těmto zdrojům dostával jen za podstoupení rizika překročení zákona o devizovém hospodářství státu. Je to už dávno a zní to poněkud absurdně…

Mezi kaktusáři postupně vznikaly různé odborné sekce, řešící specifické problémy jednotlivých rodů nebo oblastí. Vycházely odborné publikace, ročenky a periodika, z nichž jmenujme alespoň některé jako např. – Minimus, občasník sekce pěstitelů rodu Notocactus, nebo Zpravodaj pěstitelů koryfant – občasník pěstitelů rodu Coryphantha. Také tyhle aktivity měly a mají velký vliv na rozvoj záliby. V roce 1980 byla založena pod hlavičkou klubu kaktusářů v Chrudimi maloobchodní zásilková prodejna Chrudimský kaktusář, která svou činnost rozvíjí i nyní. V Chrudimi vznikají další aktivity. Je tu vydána řada knižních titulů, z nich nejznámější je Sborník prací o výsevech kaktusů a jiných sukulentů, Botanický slovník pro kaktusáře a v roce 1986 byl odstartován nejvýznamnější projekt – začíná vycházet Atlas kaktusů. Tento soubor volných křídových listů, každý s barevným obrázkem jednoho druhu, získal velkou oblibu a po letech se z něj stal monumentální kolektivní dílo, na němž se doposud podílí řada odborníků.

Po převratném roce 1989 dochází k určitému zmenšení zájmu, pokles se však ukazuje jako přechodný a po deseti letech se situace stabilizovala. V říjnu 1990 byla založena Společnost českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů. Její podstatou není individuální, nýbrž kolektivní členství spolků, klubů a sekcí zabývajících se pěstováním sukulentních rostlin. V době vydání této knihy má SČSPKS více jak 100 členských organizací ze dvou samostatných států – České a Slovenské republiky. Vydává časopis Kaktusy, který svou úrovní opět patří ke světové špičce. Společnost má především funkci koordinační a svou činnost prezentuje mimo jiné i na internetu.
Po roce 1989 se v ČR velmi rozvinulo i pěstování ostatních, nekaktusových sukulentů, O tom však pojednávají jiné příručky a velký prostor je ostatním sukulentům věnován kupříkladu právě v časopise KAKTUSY.

Z knihy  Kunteho a Pavlíčka – Nová kniha o kaktusech